Dovolte mi prosím, podělit se s vámi o svůj zážitek ....... 

Kéž by tento příběh mohl inspirovat a pomoct ........................ :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-)

 

Byla jsem téměř v devátém měsíci těhotenství ...... Když jsem si v porodnici, kde mi odebrali vzorek z boule na krku- prvně vyslechla větu : " Máte RAKOVINU " !!!!!! Polilo mě horko a okamžitě ve mě zablikal varovný signál, že jsem v maléru! Nevím proč, ale nejspíš z šoku - jsem se pousmála, asi jsem tomu zcela nevěřila .... Zmohla jsem se pouze na větu: "Co bude s dětmi? Já mám čtyři děti!" Pan doktor chápavě odkýval, že ví, že mě pošlou do Prahy k nejlepší paní doktorce a že budu mít kritický půlrok, podle toho, jak to půjde... Řekl mi, že mě čeká 6 cyklů vysokodávkované chemoterapie a později ozařování.... Poděkovala jsem mu za smutnou zprávu a odkráčela na pokoj ...... Tam to na mě dolehlo - rozbrečela jsem se v koupelně tak, jako nikdy a ptala se: " Proč zrovna já???????!!! " A říkala si: " Nepiju, nekouřím, snažím se být hodný a slušný člověk....  " V  té době jsem měla tři chlapečky - ve věku 1 a půl roku, 3 a půl roku, 5 let a čtvrtý chlapeček v bříšku! Pohladila jsem ho a řekla mu, že to bude dobré, že se z toho dostaneme...... Kdyby ve mě nebyl, asi bych se psychicky složila... ! Skrz Filípka jsem se snažila být veselá a optimistická.... Ale také ne pořád, stále jsem brečela v noci do polštáře a najednou mě přepadaly zlé myšlenky a výčitky, kdy jsem komu ublížila, co jsem v dosavadním životě nestihla, neudělala správně a co jsem mohla udělat lépe atd, atd, atd- zkrátka jsem najednou přehodnocovala svůj dosavadní život ..." Přišla za mnou paní doktorka a navrhla mi, že pozítří porodíme miminko císařským řezem - téměř ve 37. týdnu. Filípek byl otočený napříč a tak jsem nemohla rodit přirozeně, ale mě to těšilo. Čekalo mě těžké období a byla jsem naprosto bez síly, bez energie... 17.12. 2014 se Filípeček narodil a mě se ulevilo, že byl zdravý a v pořádku, že byl porod za mnou a těšila se, že se se mnou konečně něco začne dít a budu se moct začít léčit a že mi už nebude zle.... Probudili mě se slovy : "Mladá paní, vzbuďte se, tady máte Vašeho syna." Otevřela jsem oči, pohltilo mě ostré světlo a pak jsem prvně spatřila toho mého drobečka, který byl už vykoupaný, voňavý a zabalený v teplé zavinovačce :-) :-) :-). Ucítila jsem jeho miminkovskou krásnou vůni a poté mě zaplavil ohromný pocit štěstí- jako u všech mých chlapečků :-)))))))). Přiložili mi ho na rameno, byl to překrásný a hřejivý pocit :-):-):-). Usmála jsem se a něžně jsem mu řekla : "Ahoooooooooj bloucku" :-D :-). Byl nádherný a malinkatý, bezmocný a já zoufalá, že se o něj nebudu moct starat a být mu nablízku !!!! Bylo mi ho moc líto, hladila jsem ho, utěšovala a slibovala mu, že se uzdravím.... Zastavili mi laktaci :-((((. Začalo šestinedělí, hormony se mnou cloumaly na plné čáře........ Chodily za mnou návštěvy, ale také pochopitelně můj manžel s kluky ......................... Bolelo mě u srdce !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Místo radosti z narození syna, užívání si rodinné chvilky pohromadě, mi hlavou prolétávaly myšlenky, že jim možná umřu..... Bylo mi jich strašně MOC líto !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Když se chystali domů, manžel mi venku do okna zamával, usmál se a na mě prvně opravdově padl splín !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Říkala jsem si, jak to nemá jednoduché, že mu umírá žena a on neví, zda to přežije, do toho čtyři děti- bylo mi hodně těžko, nedá se to ani slovy popsat, co jsem v tu chvíli cítila, jen jsem zkrátka uviděla ten jeho úsměv- takový ten upřímný a zamilovaný, který mi věnoval, když jsme se poznali ... Bylo mi tenkrát 23 let a on byl můj první kluk, se kterým jsem začala chodit :-). Po 2 letech společného soužití, jsme se vzali a založili spolu rodinu :-). A já si najednou říkala, jak nám to spolu uteklo a trápilo mě, že jsem pro něj mohla být lepší manželkou, mohla jsem být na něj hodnější atd ..... Ta beznaděj, trochu i sebelítost, strach o budoucnost dětí a lítost manžela byla neúprosná....................  Manžel se tomu naštěstí postavil čelem, jeho vnitřní síla mi dost pomáhala :-)))))))) !!!!!!!! Nadace "DOBRÝ ANDĚL" nám také velmi pomohla :-) :-) :-). Manžel přestoupil na mateřskou dovolenou a obstarával naše chlapečky- zvládal to po celou dobu bravůrně, moc si toho vážím, protože jsem si jistá, že bez jeho pomoci bych to nejspíš nezvládla .... !!!!!!!!!! Od sousedů nyní slýchám, jak vypadal komicky, když vezl v jedné ruce kočárek, druhou rukou na rameni přidržoval dalšího kluka a zbytek okolo kočárku, kterého se pevně drželi- venku bylo náledí a plno sněhu. No, dovedu si to představit- doposud jsem takto chodila se třemi a už tak jsem z toho někdy kvetla :-DDD. Později mi ukončili v zaměstnání pracovní schopnost- pracovala jsem na poště, mrzelo mě to, protože tu práci jsem měla moc ráda.. Třídila a rozesílala jsem korenspondenci- hrabání se v dopisech, pohledech, složenkách, podacích lístkách a katalogách byla má obrovská vášeň :-D :-). Slíbili mi, že až se uzdravím, tak mohu nastoupit zpátky a roznášet poštu, ale v tu chvíli mi to zkrátka bylo líto ... Dostala jsem důchod nejvyššího stupně. Následovaly vánoční svátky a Silvestr. Slavili jsme je bez Filípka, protože musel zůstat v porodnici v inkubátoru, aby se ohřál a tzv dopekl......... Jezdili jsme za ním ho navštěvovat :-):-) :-) :-) :-). Snažila jsem se před dětmi přetvařovat- být v klidu a udělat jim překrásné vánoce se vším všudy- hromada dárečků pod blikajícím stromečkem s plno čokoládkami a ozdůbkami, papali jsme mnoho dobrůtek, štědrovečerní večeře byla taková, jak byli zvyklí, pouštěli jsme společně u stolu lodičky, rozkrájeli jsme jablíčka, dívali jsme se v objetí společně na pohádky, zapálili prskavky a rachejtle.... :-) :-) :-). Přesto, jsem však stále a tajně plakala, nechtěla jsem, aby mě kluci viděli o radostných svátcích smutnou................ Ale také jsem se tím zastíráním emocí stala mnohem silnější ......................... Později už jsem si na silnou nehrála, ale byla, nic jiného mi nezbylo..................... ! Vstřebala jsem to, rozebrala to v hlavě ze všech stran do doby, než jsem nastoupila na první konzultaci ve Vinohradské nemocnici s paní doktorkou  Janou Markovou. Řekla mi, že mám toho v těle velmi požehnaně - lymfatických uzlin, že mi bude podána agresivní chemoterapie. Opět jsem se rozbrečela a konečně jsem si nahlas ulevila se slovy, že mi nejde o mě, ale o kluky....................! Vlídně mě utěšila, že má nemoc- Hodgkinův lymfon- rakovina lymfatických uzlin - je na 85-90% vyléčitelná rakovina, která se bohužel ráda vrací, ale není to podmínkou.... Měla jsem čtvrté - nejpokročilejší stadium, což jsem se dozvěděla během léčby. Poslali mě na různá vyšetření- rentgen plic, sono břicha, EKG, PET-CT, krev, ECHO- výsledky byly kritické... ! Dva týdny na to, se začalo s léčbou - 1. cyklus chemoterapie- ležela jsem tam tři dny, kapali mi přes kanylu do žil velmi silné " drinky" a k tomu hromada dalších na zobání- no, moc velká dobrůtka to nebyla :-D. Bylo mi z toho špatně, ale čekala jsem to asi horší, po tom celém půlroce umírání- měla jsem zimnice, hodně vysoké teploty, bolavou bouli na krku, zvracela jsem, motala se, měla silné a časté chřipky, bolest zubu (byla jsem i na vytrhnutí osmičky a bolest však neustoupila), stále jsem se potila- nejvíce v noci, trápil mě dusivý neustupující kašel, měla jsem svědivou vyrážku a puchýře- dýchala jsem z posledního a do toho se starala o tři malé raubíře a nosila miminko v bříšku....... Má síla byla na pokraji konce................... ! Všechny tyto příznaky lékaři přikládali k těhotenství, akorát bylo podivné, že místo přibírání na váze, jsem výrazně hubla ... Chemoterapie byla pro mě dá se říct vysvobození...... Sestřičky byly ÚŽASNÉ, hodné a vstřícné. Doma mi už  začalo být hůř, tělo si začínalo zvykat na ty "drogy" ... Motala jsem se, bylo mi na zvracení, léky jsem cítila úplně všude, zapomínala jsem, nevnímala, motal se mi jazyk, brněly mi končetiny, byla jsem hodně slabá. Za týden mi přes kanylu dali injekční dávku - silnější, než byla sama celá chemoterapie- tzv dopich a doma jsem si aplikovala Neulastu- injekci do břicha. Následovalo 5 dní na obnovování bílých krvinek- byla to zatím největší bolest, kterou jsem kdy zažila.... !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Ten, kdo si tím prošel, tak ví, o čem je řeč... Po dopichu to bylo se mnou zlé, museli si mě při první kontrole nechat na týden v nemocnici! Dostávala jsem přes kapačky antibiotika, bylo mi smutno po dětech a manželovi !!!! Oslavila jsem tam své 32. narozeniny, mé spoluležící mi popřály hodně zdravíčka a já si uvědomila, že popřání mnoho zdraví k narozeninám, opravdu není jen otřepaná fráze, ale fakt, že bez zdraví není nic..... Doma před kontrolou mi začaly vypadávat vlasy.... V ruce jsem držela husté prameny svých objemných vlasů..... Plakala jsem v koupelně u umyvadla a manžel mě objímal a utěšoval... Asi jsem si tak nějak víc uvědomila svou nemoc..... Tyto smutné chvíle jsem doposud znala z televizních filmů a najednou se to týkalo v reálu mě samotné :-(. V nemocnici mě na mé přání vyholili dohola... První pohled v zrcadle byl úděsný! Byla jsem nateklá, opuchlá a obézní- přibírala jsem po Prednisonu, který mi dodával velkou chuť k jídlu. Bylo však příjemné první osprchování s holou hlavou- užívala jsem si to- odmalinka jsem měla vlasy husté a těžké a tohle bylo pohodlné. Vyhýbala jsem se zrcadlu a utěšovala se, že po boji si zase nechám narůst dlouhé vlasy, zhubnu a budu se zase cítit fajn .... Strachovala jsem se, co na mě řeknou kluci a manžel, jak budou reagovat... Po příjezdu sanitkou domů na mě padl stres... Styděla jsem se před rodinou sundat si kulicha, ale oni mě překvapili a vybafli na mě také oholení dohola- manžel a nejstarší syn- bylo to překrásné gesto a myslím si, že geniální ne jenom pro mě, ale i pro kluky, jelikož bezvlasá mamka jim nepřišla JINÁ.... Tím se mi ulevilo, spadl mi balvan ze srdce a užívala si dny bez bolesti, které byly plné euforie a radosti ze života, jako bych se vznášela, vnímala jsem veškeré detaily krásy přírody, dění všeho kolem sebe, prožívala radosti a starosti svých blízkých, byla jsem hodně citlivá a vnímavá a nepřipouštěla si svou smrtelnou nemoc. Pořád jsem věřila v dobrý konec a plánovala spousty krásných věcí... I když také nastaly krizové chvilky, kdy mě pekelně bolely kosti a  byla jsem hodně slabá, bylo mi smutno a měla jsem tzv depresivní stavy z mnoha věcí- kdy jsem např. nedokázala ze slabosti pochovat své miminko, neudržela jsem ani lžíci, abych se sama najedla, cítila jsem jakýsi stud před manželem, který mě vodil na wc a když mě bolely kosti a nezvládla jsem jakýkoliv pohyb, tak mi vyměňoval plíny. Když jsem strávila celé dny- od rána do večera v nemocnici na kapačkách a pak, když jsem konečně nastoupila do sanitky na cestu domů s úlevou a útěchou, že si konečně lehnu a uvidím svou rodinu, tak mi pacienti v sanitě vynadali- velmi hrubě a vulgárně s výčitkami, že na mě museli dlouho čekat ... Na to jsem se ubránila se slovy, že jsem tam nebyla na zábavě, ale na chemoterapii... ! Možná jsem mohla dodat, že bych si to s nimi příště velmi ráda vyměnila........ ! Probrečela jsem následně celou cestu domů a prožila smutnou noc- bylo mi z toho těžko.... Bolelo mě u srdce z pomyšlení, jak dokážou být někteří lidé zlí :-(. Do jisté míry jsem je i chápala, šlo ale o princip- jakým způsobem mi to podali ... A nebo když jsem měla jít na besídku do školky mého nejstaršího syna a já měla obavy, aby se mu děti neposmívaly, že jeho mamka nemá vlasy- vyřešila jsem to parukou a šátkem, domalovala jsem si tužkou obočí... A  styděla jsem se, že jsem byla silně cítit léky a potem z obrovských a častých návalů...... Atd ,atd, atd ....!!! Než se člověk vzpamatoval z prvního cyklu chemoterapie- bolestí a nevolností, nastal cyklus další.... Pokaždé to bylo skoro stejné, akorát u pátého cyklu jsem málem umřela .................................................................................. !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Měla jsem na kahánku a pocítila smrt............... Vážně jsem měla na mále.............................. Doma na posteli jsem se začala dusit, otékat na obličeji a hrudníku, zamotala se mi hlava, padla jsem a nevěděla o světě................................. !!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Zavolala jsem na manžela a řekla mu, že se mu moc omlouvám, že to vzdávám ................... Probral mě okamžitě se slovy, ať se vzchopím, že mám čtyři děti, že to nesmím vzdávat a dal mi sníst syrový nastrouhaný česnek, který mě hned vzpamatoval............ ! Následovaly výčitky a špatné svědomí, že jsem to málem nedokázala a byla jsem sobec !!!!!!!!!!!!!!! Možná bych v tu chvíli bez manžela odešla do jiného světa, kde se zdálo být světlo a bezpečno ................. !!! Jenom jsem z povzdálí slyšela dětský výskot ozývající se z pokojíčku... To hřejivé teplo a světlo mě lákalo a zároveň ty hlásky mých dětí mě táhly zpátky- bylo to zvláštní............. Pak jsem si ale uvědomila, že mě chce ta mrcha dostat a tak jsem bojovala dál ...... ! Manžel říkal, že jsem byla úplně bílá a ledová- že si pro mě přišla smrtka, kterou jsem odehnala.. !!!!! Poté jsem další den jela opět do Prahy- v sanitce jsem skoro omdlela - paní, která semnou jela, si všimla, jak jsem prý byla bledá a pomohla mi otevřít okénko a zastavit pana sanitáře. Když mi pak v nemocnici napichovali kanylu ( jako vždy napotřetí- napočtvrté, jelikož jsem měla spálené žíly), tak se mi opět udělalo mdlo před očima a sestřičky mi zvedly nohy nahoru a otevřely na mě okno dokořán. Na chvilku se mi ulevilo, ale vzápětí po dopichu jsem dostala obrovskou zimnici a na stacionáři mě sestry a paní doktorka křísily, bojovaly o můj život....... Pozvracela jsem se a bylo mi hodně moc zle !!!!!!! Kolem mě plno doktorů a píchali mi do žil všechno možné a já si jen říkala, jestli to je můj konec nebo ne..... Uslyšela jsem, jak sestra volala mému manželovi, že si mě nechají v nemocnici alespoň na týden... Mě přepadla myšlenka, že se asi už domů nevrátím :-(((((((((((  ....... Bylo mi manžela líto a mrzelo mě, že ho a děti zase neuvidím (možná, že už nikdy .......???!!!). Rozbrečela jsem se a zažila prvotní obrovský STRACH! Ale zároveň jsem cítila důvěru ke své paní doktorce, že mě nedá :-). Nechali si mě na JIP jako ležáka a tam jsem zažila nejhorší týden v mém životě, na který nikdy nezapomenu a dnes, když mi něco je a něco mě trápí, tak mě vzpomínka na tento zážitek bezpečně utěší..... !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Začaly tam nezastavitelné průjmy, malátnost, slabost, krvácení z nosu, pusy a ostatních otvorů, bolesti kostí, na které už ani nezabíraly kapačky na bolest................................................. !!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Sestřičky mě všude vodily a pomáhaly mi- nebyla jsem schopná se z bolesti hýbat.... Každý pohyb a promluvení bylo utrpení, bála jsem se pohnout.. !!! Čtyři porody, které jsem měla za sebou (a že byly všechny dlouhé a hodně náročné), byly oproti tomu procházka růžovou zahradou... Dodávaly mi transfúze a krevní destičky (během celé léčby několikrát, za což jsem dárcům MOC, MOC, MOC vděčná a vřele jim děkuji... !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Trpěla jsem tam jako nikdy v životě a nikdy bych to nepřála nikomu zažít, takové utrpení si nezaslouží vůbec nikdo na světě !!!!! Zkrátka už toho mělo tělo dost a začalo se vzpírat ....... Poslední den před odjezdem mi zabralo morfium proti nekonečné bolesti, které mi nechtěli dát, báli se, co to s mým vyčerpaným tělem udělá, ale riskli to a mě se ohromně ulevilo :-):-):-):-):-) !!!!!!! Konečně jsem se vyspala, najedla a mohla se hýbat :-))))). Uvědomila jsem si, že člověk k životu nepotřebuje nic až tak důležitého, jako je zdraví a když ho nic nebolí, když nemá hlad, atd ..... Prožívala jsem rázem emoce štěstí, radosti, těšila se domů na svou rodinku - překrásný pocit a úleva :-):-):-) ................................. Věřila jsem a cítila, že rakovina je téměř poražena, že už mě nedostane, když mě vysekali z takového stavu...! Celou cestu sanitkou domů jsem se usmívala :-))). Poslední cyklus byl už nejslabší- dalo by se říct, že jsem si ten poklidný závěr užívala a loučila se pomalu a jistě s tím vším, co jsem za tu dlouhou dobu během léčby poznala a zažila.... V té době byla nemocnice téměř mým druhým domovem a já pocítila stesk... Ve Vinohradské nemocnici na Hematologii jsou všichni moc hodní a precizní .............. A to jak doktoři, tak sestry na JIP a na stacionáři, kde dokázali všichni pokaždé utěšit a potěšit milým slovem, pochvalou, úsměvem a humorem........... Seznámila jsem se tam se spousty milými  lidmi, kteří zažívali to samé co já a nebo to měli za sebou- s jednou kamarádkou dokonce pojedu do lázní- skvěle jsme si rozuměly- při kapačkách, které trvaly 6 hodin, jsme spolu probíraly všechno možné a nasmály jsme se spolu tak, jako nikdy a dalo by se říct, že jsme i pobavily celý stacionář, což mě těšilo, že jsme lidem, kteří se tam nudili a byli smutní- zvedly náladu :-))). Byly jsme tak trochu omámeny těmi koktejly, které nám kolovaly v žilách a dělaly si z toho srandu ve smyslu - jako že kdo to má- dostávat drogy a ještě ke všemu gratis? :-D Alespoň byla legrace a rychleji nám to ubíhalo. No, určitě jsem měla daleko vyšší sebevědomí pod vlivem léků, než mám teď, to rozhodně :-D. Asi si začnu něco píchat :-DDD (ha, ha, ha). Nyní si nejvíce rozumím se staršími, nemocnými a nemohoucími lidmi..... Až děti trošku povyrostou a budou samostatnější, tak si plánuji udělat sociální kurz a pracovat např. v domově důchodců či v nějakém ústavu pro postižené lidi :-). To, že zdraví je nejdůležitější, jsem OPRAVDOVĚ a upřímně poznala až při této nemoci ... Doposud to pro mě byla jakási naučená fráze.... Své zdraví jsem brala jako samozřejmost! Tato nemoc mě navedla jiným směrem a ukázala mi, co je a není důležité .............  Nemusím už řešit banality, závidět lidem, protože mé jediné ŠTĚSTÍ v životě je mé uzdravení a zdraví mé rodiny .................................. !!!!!!!!!!!!!!!!!! Jsem osvobozená od všech negativů, protože si nyní připadám mnohem silnější a více si věřím :-))))). Mám teď spousty krásných vyhlídek do budoucna, které hodlám uskutečnit, čas je vzácný a krátký .... Miluji ŽIVOT a každý den si ho NAPLNO užívám.................................................. Jsem té zlé nemoci vděčná za tuto zkušenost....................... Myslím si, že jsem nyní ještě vnímavější a citlivější, než jsem byla před onemocněním- z části jsem asi i ovlivněna mou ne zcela veselou minulostí- dodnes se z toho všeho postupně dostávám a tak nějak po tom všem, čím jsem si v životě prošla, jsem hluboce poznamenaná, ale jak se říká : " Všechno zlé, je k něčemu dobré ................ " :-))) Jsem jaká jsem a život beru takový, jaký se mi nabízí... Některé věci ovlivnit můžu a jiné nelze a pokud mají přijít těžké chvíle, tak se prostě stanou a je na mě, z jakého úhlu to přijmu a jak s tím naložím. Já se např. po celou dobu nemoci utěšovala příslovím, které mi pomáhalo : " Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř......" Když jsem ležela na JIP se staršími ženami, které dožívaly svůj život na smrtelné posteli, bylo mi HODNĚ ouzko......... Byly moc milé a fajn a tolik mi fandily s přáním, abych se z toho dostala, protože mám malé děti a že ony už nemají pro koho žít- věřte, že se to hezky neposlouchalo.. !!!!!!!!! Co jim měl na to člověk říct?! :-( Při nočních bolestech, když jsem tajně brečela, abych je nevzbudila, jsem se styděla sama před sebou, jak fňukám, že mě něco bolí a je mi zle, zatímco jim dohořívá poslední svíčka..... :-((((( !!!!!! Cítila jsem se velmi trapně a říkala si, jak jsem pokrytecká, jak nesmyslně se rouhám a lituji sama sebe, že mi je špatně, přitom o mě bojuje celý personál a mám šanci na přežití ...! Chyběla mi pokora a dodnes se za to hodně moc stydím..!!!!!!!! Nemohla jsem usnout- jak z výčitků svědomí, tak z kruté bolesti zároveň... Ve čtyři hodiny ráno, jsem už byla absolutně vyčerpaná, zvedla jsem se z postele a šla jsem za sestřičkou na sesternu poprosit jí o prášek na bolest (stejně nedala-nesměla). No, vyděsila jsem jí tak, že chudinka vykřikla na celou chodbu a ve finále nakonec vzbudila mé spoluležící i ostatní pacienty na patře. Druhý den ráno při odběru krve, mi s pobavením řekla, že jsem byla celá bledá a v andílkovi- bílé košilce, kterou jsem měla na sobě- jsem vypadala jako duch :-D. Takže i celkem humorné zážitky mám v paměti a bylo jich mnohem více- dalo by se říct, že když nebyly bolesti, tak jsem se hodně moc nasmála, protože jak je známo- smích a také hudba léčí duši a mě se to skutečně osvědčilo :-D :-). Lidé se mě ptali, kde jsem v sobě brala ten překypující optimismus a jak je možné, že jsem si vůbec na nic nestěžovala... Já jim na to odpověděla, že mi k dobré náladě stačilo to, když jsem mohla být alespoň na chvíli doma, ve své posteli a se svou rodinou :-))). Dnes samozřejmě nemohu tvrdit, že tam někde uvnitř červíček občas nenahlodává a nenašeptává mi o navrácení nemoci a asi to tak už zůstane napořád, ale beztak u mě nemá šanci, jelikož  jakoukoliv negativní myšlenku na tuto věc ihned zabíjím a měním za pozitivní :-D !!!!!!! Jsem již zkrátka vyléčená a já pevně doufám a věřím, že nastálo .................. Paní doktorka má ze mě obrovskou radost :-). Nemusím ani na původně zmíněné ozařování. Zvládla jsem si udělat řidičský průkaz a jezdím s dětmi na výlety a pro manžela do práce :-) :-) :-). Dorostly mi vlasy, řasy a obočí, manžel a kluci jsou konečně opravdově veselí  :-)))))))))))))). Mou nemoc a trápení prožívali se mnou, hlavně nejstarší syn Adámek- chodil prvním rokem do školky a on mě viděl občas ležet v posteli s bolestmi a nebo vůbec- telefonovali jsme si a on byl milý a pozorný... Myslím, že ho to celkem poznamenalo - je velice vnímavý a citlivý jako já.... Často si na to nepříjemné období vzpomene :-( !!! Neustále mě kluci hladili po kanyle a modřinách na rukou a říkali : " Mamka má au. " Adámek mě mnohokrát překvapoval svými činy a slovy, které z něho vypadly... Dokonce se naučil všechny názvy léků, které mi podával manžel a že jich bylo vážně dost.... Nosil mi do postele pití a vázal mi šátek na hlavě, který doma nosil také, aby se mi přiblížil ... Daroval mi své autíčko sanitku se slovy, ať na něj vzpomínám, až budu ležet v Praze a bude mi špatně... V jeho věku to bylo neočekávané..  Ostatní kluci si z toho období naštěstí moc nepamatují- asi jim utklo v hlavičkách jen to, že jsem neměla vlasy, nejspíš proto, že to vidí na fotkách... Bylo to náročné hlavně po psychické stránce ....... Jsem šťastná, že mě MUdr Jana Marková vyléčila, jsem  a budu jí NAVŽDY vděčná ...................................... Je to kapacita a  díky ní jsem stále živá..... !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Mým přáním při nemoci bylo, abych mohla jít vyprovodit nejstaršího syna do 1. třídy a to se splnilo a odvedla jsem tam rok po něm i Šimonka- syna druhého a následně i ostatní kluky do školky  :-):-):-):-):-):-):-):-). Jsem za to moc šťastná, protože takovéto okamžiky jsou pro mne hodně významné, vyjímečné a nezapomenutelné..... !!! Dostala jsem od života největší dar a to je má nádherná rodinka a uzdravení ................................. :-))))))))))))))))))) Nikdy nikdo z nás nevíme, co nás čeká zítra, proto je fajn si užívat přítomnost- každou vteřinu, kterou prožijeme ............................................................ Vždycky je naděje, ta umírá jako poslední, proto vy, ti co bojujete........ P R O S Í M, nevzdávejte to, vždy je pro co a pro koho žít................................. Život stojí za to !!!!!!!!! Bylo to hodně těžké, bolestivé, ale dá se to přejít až do samého konce-  s vírou a trpělivostí, kterou v sobě najde každý z vás :-))))) ...........  Zde v galerii na fotkách vidíte, že bojovat mělo smysl :-) ......  Buďte silní a věřte v dobrý konec.................. Zvládnete to........ :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-)

Přeji vám hodně, hodně, hodně  M O C  síly, pozitivního myšlení, mnoho dobrých lidí kolem sebe a hlavně UZDRAVENÍ ........................................ :-))))))))))))))))))) Až ten těžký boj zvládnete, věřte, že se vše v dobré obrátí a zase budete šťastní a bude vám dobře  !!!!!! :-)))))))) Vydržte, P R O S Í M , stojí to zato ................................................................ :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-)

Pokud budete chtít  a mít na to sílu a chuť, můžete mi kdykoliv napsat na níže uvedenou e-mailovou adresu a na cokoliv se zeptat a nebo si třeba jen popovídat, já budu vždy určitě pro kohokoliv z vás nablízku :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) ............ Vážně a moc ráda !!!!!! :-) :-) :-) :-) :-)

 Vím sama, když mi bylo zle, jak bylo fajn popovídat si s někým, kdo to má za sebou......... Bylo to pro mne motivující a posilující ...... :-)

Držte se ................. Loučím se a držím pěstičky........ :o) :o) :o) :o) :o) :o) :o) :-o) :o) :o) :o) :o) :o) :o)

                                                              Majda

.............................................................................................................................................................................................................................................................

 

                          " Život nás může srazit na zem!

                             Je však na nás, zda chceme vstát a nebo zůstat ležet...  "

 

                           " VĚŘ SAMA V SEBE.

                            POTÉ UVIDÍŠ, ŽE NĚCO V TOBĚ JE VĚTŠÍHO,

                            NEŽ JAKÁKOLI PŘEKÁŽKA."